Agů, nic tak neurazí čest muže jako být napůl oholen, huňatá líc v polostínu, strniště proti ní v zapadajícím slunci, ponížen, jakoby přibit k židli. Agů, čest toho muže byla smrtelně uražena. Agů,ó, kéž by nůžky, myslí si muž, vlétly ženě zpátky do ruky a kéž by i hřebínek z větve keře jí přistál v otevřené dlani. Agů, kéž by bylo mezi nimi jako před hádkou, jež vedla k jeho ponížení.
Muž padne na kolena jakoby: je to hrozné, horší už to ani být nemůže, nechte mě tak, končím, vykašlu se na to … ale není to k Vašemu údivu nic z posledního, otočí se, jde domů a v ložnici vklouzne tiše pod pokrývku vedle ženy, která zbytečně nahlas oddechuje, muž přidá tedy na síle také, noční souboj vzdechů až uříceni oba padnou do mdlob.
Ráno dělají jako že nic, tiše se usmíří, ona na oslavu vymění kapsli proti komárům na malé elektrické plotýnce
v zásuvce, on na oslavu vyběhne na molo, udělá pár cviků, sedne si a nůžky,
šups, jej radostně sami dosestřihnou.
Muž a žena žili pod vodopádem.
Jenže čest toho muže už byla smrtelně uražena.
| Často jsem vídal anděly, když zvučné písně zapěli, když na duhových křídlech svých kolébali se v oblacích... A nekonečným proudem chval chór slávu boží opěval. Záviděl jsem jim klid a jas, v němž sladce trávili svůj čas neznajíce ten skrytý boj, jejž víří v duši nepokoj myšlenek, trýzní, slz a tuch, protože jejich jasný duch nemířil na neznámý cíl.. Já však jse hledal mnoho let co možná nemá tento svět: hledal jsem duši shodnou s mou, třebas jen trýzní podobnou. A začal jsem v tom soužení proklínat svoje zrození, řka Bohu:Když tvá vědoucnost mohla znát předem budoucnost -proč jsi mne stvořil? Proto jen, abych byl touhou opojen a stíhal řadu let a dnů přízrak a klamnou vidinu? To se ti líbí snad můj sten? A jsem-li proto narozen, abych byl hříčkou, nač mám mít duši, jež bude možná žít i po smrti a věčně dál? Proč věřil jsem a miloval?..
|
|
|
|
|
|