Tryskající plyn a prach proudí z komety, která uhání ke Slunci. Výtrysky materiálu prýštící z komety mohou dokonce poněkud změnit její dráhu. Takovéto účinky můžete pozorovat, když nafouknete gumový balónek a pak jej pustíte: prudce vyrazí a tím, jak z jeho ústí tryská vzduch, klikatě poletuje.

Jak kometa rychle letí po své dráze, vyvržený prach a plyn vytváří kometární ohon. Záření unikající ze Slunce odtlačuje tento ohon od Slunce. I když může mít jádro komety jen několik kilometrů v průměru, ohon může dosáhnout délky až 100 miliónů kilometrů. Mezitím se v průběhu letu komety po její dráze odlupovaly velké hroudy prachu, kamení a kovu. Tyto pevné objekty tvoří meteorické roje. Poté, co kometa oblétne Slunce a vzdaluje se od něj, chladne. Tvorba plynů se zpomaluje, výtrysky ustanou a ohon zmizí.

Objevení se nové komety na obloze je nepředvídatelné, ale v průměru zhruba každých deset let nějaká zazáří a je na nočním nebi viditelná očima. Zůstává viditelná nejméně několik dní, někdy i měsíců. V některých případech také vzniká ohon. Když kometa prolétá kolem v blízkosti Země, může se ohon táhnout přes čtvrt oblohy i více. K těmto nečekaným kometám se navíc přidružují komety, které se periodicky navracejí. Nejznámější a nejjasnější z nich je Halleyova kometa. Kvůli podivnému chování komet se jich lidé v minulosti báli.

Při cestě Sluneční soustavou komety ztrácejí část své hmoty, rozpadají se a zanechávají podél své dráhy kosmické smetí. Střetne-li se Země s drahou bývalé komety, je vidět meteorický roj. Mnohokrát bylo pozorováno rozdělení komety na několik částí nebo pád komety do Slunce. Velkolepou podívanou přichystala kometa Shoemaker-Levy 9, která se rozpadala v roce 1994 v blízkosti Jupitera a byl pozorován pád více než dvaceti úlomků na Jupiter. V roce 1996 byla pozorována mimořádně jasná kometa Hale-Bopp, u které byla zjištěna výrazná rotace jádra. 

Isaac Newton matematicky dokázal, že všechny komety obíhají kolem Slunce a jsou ovládané jeho gravitací. Také ukázal, že se komety pohybují po protáhlých dráhách. Na naší obloze jsou viditelné jen tehdy, když se otočí směrem dovnitř sluneční soustavy a přiblíží se ke Slunci

Když se kometa vrací ke Slunci, ztrácí svůj materiál díky ohřevu a vytvoření ohonu. Nakonec kometa vyhasne. Skutečně, Halleyova kometa je nyní méně jasná, než bývala v minulosti. Všechny periodické komety takto zaniknou za méně než milión let. To je krátká doba ve srovnání se stářím sluneční soustavy. Odněkud musí přicházet nové komety, aby nahradily ty vyhaslé.

Když se objeví úplně nové komety, mají už za sebou cestu dlouhou nejméně 50000 astronomických jednotek (kolem 7,5 miliónů km), nutnou k dosažení vnitřních oblastí sluneční soustavy. Někteří astronomové se domnívají, že Slunce obklopuje kometární obal sahající do čtvrtiny vzdálenosti k nejbližší další hvězdě. Tento kometární oblak, který není vidět žádným dalekohledem, vyznačuje okraj sluneční soustavy. Jiní astronomové navrhují, že by zdrojem komet mohl být Kuiperův pás, který je mnohem blíž.

Tři komety už navštívily kosmické sondy. V roce 1978 kosmická sonda prolétla ohonem komety Giacobini-Zinner. S návratem Halleyovy komety byla vypuštěna celá flotila sond: dvě ruské sondy prolétly plynovým ohonem a japonská sonda pozorovala vodíkový oblak kolem komety. Evropská sonda Giotto proklouzla přímo kolem samého jádra a získala fotografie ukazující uhlově černý povrch komety a výtrysky plynů vyrážejících z jejího nitra. V roce 1992 sonda Giotto prolétla kolem další komety, Grigg-Skjellerupovy. V budoucnu plánují vědci studující vesmír výpravu k periodické kometě, která by byla schopna odebrat vzorky jejího jádra a vrátit se s nimi na Zem.

Jádro má průměr menší než 10 km a tvoří je jednotlivé balvany spojené zmrzlými plyny (ledem). Kolem jádra se vytváří rozsáhlá koma - plyny odpařené z jádra. Koma má průměr desítek až stovek tisíc kilometrů. Tlak slunečního záření odtud “vymetá” částice směrem od Slunce - to je známý chvost komety, který se může prostírat až do vzdálenosti mnoha desítek miliónů kilometrů od jádra komety. Rozsáhlý kulový vodíkový obal je očima neviditelný; lze jej pozorovat jedině z umělých družic v nepřístupném ultrafialovém oboru spektra. Může mít průměr několika miliónů kilometrů.

Edmond Halley byl první osobou, která poznala, že se jedná o periodickou kometu. Tento objev byl zaznamenán v roce 1705 poté, co Halley počítal orbity dvacetičtyř komet pozorovaných od 1337 do 1698. Jeho analýza odhalila komety z roku 1531, 1607 a 1682, které se pohybovaly v téměř stejných orbitách a byly odděleny pauzami zhruba sedumdesáti pěti let. Podle této informace předpověděl, že se kometa opět vrátí v roce 1758. Halley bohužel zemřel roku 1742. Kometa, která byla podle něho pojmenovaná se skutečně objevila 25. 12. 1758, kdy ji pozoroval amatérský německý astronom Johan George Palitzehem.

Po návratu roku 1758 - 59 se astronomové pokoušeli spojit Halleyovu kometu s kometami viděnými před 1531. Nakonec zjistili, že kometa byla pozorována již od roku 240 př. n. l. Tenkrát byla viděna Číňany mezi 22. březnem a 25. květnem.

Francouz de Vico (Řím, Itálie) tuto kometu objevil 20. února 1846. Popsal ji jako jasnou kometu s výrazným ocasem, která se velmi rychle pohybovala směrem na sever. Nezávisle na tom bylo 26. 2. 1846 objevení oznámeno Williamem C. Bondem (Harward, Massachusetts). Maximální viditelnost byla nahlášena uprostřed března, poté de Vico opět vyhasla. Naposledy ji mohli vidět 20. května. Astronomové se dlouho snažili spočítat její periodu, nakonec se shodli na 69,7 - 75,7 roku.

17. 8. 1995 tří japonští astronomové znovu našli kometu de Vico. Nezávislá pozorování to potvrdila. Kometě de Vico také přisoudili pozorování v roce 1922.

Druhý objev byl uskutečněn v listopadu 1795 Caroline Herschelovou. To bylo rychle potvrzeno, neboť tentokrát ji bylo možné vidět pouhým okem. Kometa byla nejblíže zemi 9. listopadu (pouhých 0,2561 AU).

Tato kometa byla poprvé sledována astronomy z USA a z Jižní Afriky. První objev je připisován Josefu Ashbrookovi z Yale. Ashbrook tenkrát navštívil Lowellskou hvězdárnu v Arizoně, aby sledoval planety. Během pozorování oblohy našel kometu s krátkým ocasem. O dvanáct hodin později, Cyril Jackson z Yale-Kolumbijské univerzity v Johanesburgu, Jižní Afrika, během experimentování s dalekohledem s 50 centimetrovým ohniskem taktéž zaznamenal výskyt komety.

Kometu Tichý nalezl kleťský astronom Miloš Tichý při zpracovávání snímků pořízených 0.57 m zrcadlovým dalekohledem vybaveným CCD kamerou pro upřesnění dráhy jedné z mnoha předchozích na Kleti objevených planetek v noci z 22. na 23. října 2000. Na snímku totiž bylo kromě očekávané planetky ještě jedno pohybující se těleso poblíž horního kraje sledovaného pole. Na pořizování snímků se podíleli jeho kolegové Jana Tichá a Michal Kočer.

Kometa Tichý je první kometa objevená v nynější České Republice. Předchozí kometa byla objevena taktéž na Kleti, a to v roce 1991.

Paul Wild (astronomický institut Bern, Švýcarsko) tuto kometu objevil 6. ledna 1978.

Daniel du Toit (Harward, stanice Boyden, Jižní Afrika) tuto kometu objevil 18. července 1941. Kvůli válečnému stavu byla však tato informace pozastavena až do 27. července, dokud objev nebyl potvrzen.

Oběžná dráha byla spočítána na 5,43 až 5,46 roku. Skutečně se při svém návratu 1935 - 1936 ukázala, ale poté zmizela, a po několik dalších let se jí nepodařilo lokalizovat. Nejpříznivější podmínky pro sledování potom byly v roce 1979 a v roce 1990. To kometa prošla kolem Země ve vzdálenosti 0,3661.

Phdr. Vladimír Železný: Návrat první dámy, nakladatelství Panorama v Praze 1986