Paní profesorku Šnokhousovou loňská práce s naší třídou a Pozváním na šálek jasmínového čaje neodradila. Na začátku října nás seznámila s knihou Přelíčení od německého autora Petera Weisse, zachycující v několika zpěvech část osvětimského procesu. Protože v knize jsou dialogy mezi žalobci, obžalovanými, svědky i soudem už rozděleny, nebyla realizace tohoto představení příliš náročná. Paní profesorka určila role a řídila se vzpomínkou na obdobné představení zinscenované německými studenty. Všichni z naší skupiny byli ochotni účinkovat, až na Tondu a Štěpána K., kteří se ale zato skvěle zhostili úlohy zvukařů, dojem udělali hlavně s Marschmusik. My účinkující včetně pana Duffka, který byl ochoten ujmout se role soudce, jsme pilně trénovali pomalé a výrazné a hlavně hlasité čtení (s čímž měli menší potíže hlavně dívky se slabými hlasy). První termín představení, 18.10., z časových důvodů padl. Menší komplikací bylo, že pozvánka už vyšla v KUK-u a také že v muzeu, jehož osvědčený sál jsme si vybrali pro realizaci Přelíčení, o nějakém pronájmu a vůbec celé akci neslyšeli ani slovo. Naštěstí si paní profesorka dovedla podle svých slov kajícně ,, sypat popel na hlavu“ tak dobře, že sál byl zajištěn na 2. listopadu, a to zdarma.
Generálka 30. října byla dost podobná frašce. Štěpán S. nám všem dokazoval, že opravdu, ale opravdu nevydrží sedět hodinu a půl v klidu. Ale nakonec…. Vydržel. A vůbec, celé představení naostro až na pár přeřeknutí podle plánu. Byli jsme moc zvědavi na reakce publika. My sami jsme po prvním přečtení Přelíčení byli hodně šokováni jako asi každý. Stálým čtením a omíláním jsme si pak ale ty hrůzy, co tak nahlas čteme, ani nepřipouštěli. Ale co publikum? Bude vůbec něčemu takovému tleskat? Potlesk tedy byl, to ano, ale jinak…. Bylo to šokující, otřesné a kruté, už jsem to vůbec nemohla poslouchat, po hodině poslechu těch hrůz jsem úplně vypnula… Na příští akci jsou prý všichni moc zvědaví. No, upřímně řečeno, my také. Nechceme nic slibovat ani zavrhovat, takže se uvidí…. Minimálně za pár měsíců.
A. Kodrasová, 11. třída
Dne 23. dubna se při příležitosti Dne Země v českokrumlovském městském parku sešla třída 8.B z gymnázia, aby zde ve spolupráci s nadací Šípek přichystala ekologický program pro 1. - 5. třídy základních škol. Toho dne bylo poměrně nadějně vyhlížející počasí, což nám ještě přidalo na náladě a už jsme se těšili na malé školáčky. Všichni jsme už dávno dostali instrukce a rozdělili se do dvanácti skupin, pak jsme si začali po celém parku zřizovat svá stanoviště. Tak tak jsme se stihli připravit a jako na povel se už parkem valí první zástupy nedočkavých školáků.
Na úvod je přivítají Markéta a Veronika a Pavlína Šímová z Šípku, aby je seznámily s tím, co je čeká, a také jim přilepily červenou nebo modrou nálepku, potřebnou při rozdělování na družstva u jednotlivých úkolů. Pak je ještě každému družstvu přidělena jedna karta na zapisování bodů a může se vyrazit na první úkol…
Tam už na děti čekají Karel a Honza, aby jim řekli něco málo o přenosu semen větrem a děti se mohou pustit do úvodní soutěže. Musí v určitém časovém limitu dopravit (pinkáním či foukáním) co nejvíc balónků na druhou stranu pole. Body se udílejí v závislosti na počtu přenesených balónků. Po úvodním oťukání se děti mohou přesunout do bodu číslo 2. Zde je úkolem dětí transportovat vodu z kbelíku vzdáleného asi 30 m pomocí lžičky do sklenice. Družstvo, kterému se podařilo přenést do skleničky více vody, pochopitelně vyhrává a získává více bodů. Další stanoviště čeká o kousek dál, kde děti trénují rozpoznávání a následné třídění odpadu. Odpadky na ně čekají na vyznačeném místě, kam si pro ně doběhnou a potom je utíkají „vyhodit“ na místo, označující ten který odpad. Po splnění úkolu pošle Kristýna a Jana družstvo za Míšou a Jájou. Tady je čeká disciplína trochu podobná té předchozí – hráči běhají pro přírodniny a nosí ty, které jim vedoucí řekne. Za správně přinesenou přírodninu dostává družstvo jeden bod. Další stanoviště už je trochu jiné, soutěžící si zkusí sestavit potravní řetězec a potom hází na pyramidu z plechovek. Zde se vedoucí Anita, Lenka a Verča potýkaly s občasnou neochotou dětí spolupracovat a musely děti hodně napomínat.
Další stanoviště se velmi výrazně liší od těch ostatních. Slouží totiž jako odpočinkové, zde se soutěžící netřídí na družstva ani nedostávají body, nešlo tady o žádnou soutěž, i když musím říct, že rivalita dětí byla znát. Jejich úkolem bylo vyzkoušet si, jaké to je orientovat se pouze hmatem a ne zrakem. Na lavičce bylo rozmístěno 14 pytlíků a každý si měl do několika z nich sáhnout a říci, co v nich je. Někdy se však zapojovaly i učitelky. Těžko říct, jestli to bylo pouze ze zvědavosti, nebo z mlsnosti, neboť odměnou za snažení bylo lízátko, které si zasloužil myslím každý. Dokonce i já sám (a nebyl jsme zdaleka jediný) jsem občas dostal na lízátko chuť. Na tomto stanovišti, ač se to nezdá, jsme se potýkali zpočátku s jedním zásadním problémem, a to vysokým počtem pytlíků na jednoho soutěžícího. Počet nedočkavě čekajících školáků se stále zvyšoval, až jsme museli přistoupit na rapidní snížení počtu pytlíků. Musím podotknout, že děti spolupracovaly skvěle a někdy jsem si s nimi i pěkně popovídal, což by mi potvrdili i další pomocníci na stanovišti - Marcela a Filip. Často mě také rozesmálo, když ze sebe nějaký školáček vytrousil naprostou hloupost místo přírodniny, která se v pytlíku opravdu skrývala (např. „rudá hvězda“ místo „mořské hvězdice“). Po splnění úkolu se děti většinou nasvačily a nabraly energii na další úkoly, tentokrát už trochu odlišné od těch předchozích úkolů „běhacích“.
Další, v pořadí sedmý – tzv. „kimovka“ je čekal o kousek dál. Tady si každé družstvo 2 minuty prohlíží rozmístění různých přírodnin a snaží si je co nejlépe zapamatovat. Po chvilce provede vedoucí - Lenka nebo Petra - pět změn a soutěžící se je snaží odhalit. Z tohoto stanoviště se většinou rozléhal radostný řev nadšených dětí po celém parku. Děti se pak se zvýšeným sebevědomím přesunuly do dalšího bodu – na stanoviště číslo 8. Na tomto místě děti hrály pexeso. Hra se liší pouze obrázky pro 1. a 2. třídy a 3.-5. Ti mladší hádali zvířátka, zatímco ti starší rostliny. Také vedoucí Martin, Honza a Jana nevěřícně zírali, protože jak sami později přiznali, děti toho věděly i při vysoké obtížnosti 2x víc než oni. Jedna hra trvala asi 10 minut a ze hry byly prý nadšenější spíše ti mladší, kteří se do hry pouštěli s větším zápalem. U těch starších se často vedoucí setkávali s neochotou. Další stanoviště pod dohledem Pavla a Lukáše se zabývalo třemi ekosystémy – loukou, lesem a vodou. Děti se pak snažily zařazovat zvířátka do toho správného.
A už se pomalu blížíme ke konci – je tu předposlední stanoviště, kterému velili Boris, Eliška a Jindřiška. Soutěžící se opět rozdělí na družstva a hledají v okolí různé druhy hub. Pak musí určit, zda jsou jedovaté, případně jak se jmenují. Na finálovém bodě – 12. stanovišti bylo úkolem dětí najít různé obrázky, zapamatovat si je a vzápětí je odříkat vedoucím Elišce a Zuzce.
Myslím, že radost z dětí museli mít určitě všichni, protože naprostá většina prokazovala vynikající schopnosti a znalosti přírody.
Vypadá to tedy, že se celá akce setkala s kladnou odezvou a doufáme, že nebude jedinou svého druhu. Většina organizátorů z 8.B by si totiž ještě ráda zopakovala něco podobného. Nejen kvůli ulití ze školního vyučování, ale i proto, že se to všem jednoduše líbilo…
M. Bukáček, 8.B
Im April ist auf unserer Schule der schon traditionelle Schüleraustausch mit dem Straubinger Ludwigsgymnasium aus Deutschland verlaufen. Am Austausch haben etwa 25 sechzehnjährige tschechische und deutsche Schüler teilgenommen. Zuerst sind unsere Freunde nach Český Krumlov gekommen. Nach einer kurzen Begrüssung haben sie unsere Burg besucht und dann ist jeder in die eigene Familie gegangen, um ihre Gepäcke auszupacken. Am Abend haben wir begonnen, die Gastschüler mit typisch böhmischer Kultur bekanntzumachen. Unsere gemütlichen Kneipen haben ihnen sehr gefallen. Sie haben vier Tage bei uns verbracht, an denen sie ein paar Aussflüge gemacht haben, z.B. einen Aussflug nach Prag, nach Rožmberk oder zum Wasserkraftwerk Lipno. Wir sind sehr gute Freunde geworden. Gleich danach haben wir bei ihnen in Straubing auch vier Tage verbracht.
Wir haben die Stadt, Umgebung und unsere Freunde sehr gut kennenlernen können. Außerdem ist unser Deutsch wenigstens ein bisschen besser geworden. Jetzt freuen wir uns darauf, dass wir ihnen bald wieder begegnen.
Katka Čechová, kvinta
„Es ist der achtundzwanzigste März, ein Uhr und ich und dreizehn Leute aus unserer Schule warten auf deutsche Schüler aus Straubing. Wir sind sehr neugierig auf unsere Austauschpartner.“
Das ist schon zwei Monate her. Unsere deutschen Freunde waren sympatisch und sehr freundlich und wir erlebten zusammen eine wirklich wunderschöne Zeit und viel Spass, aber das ist nicht alles, wir haben auch neue Orte besucht und ein paar neue deutsche Wörter dazugelernt…
Also, womit soll ich anfangen? Vielleicht mit dem Programm. Am ersten Morgen (Donnerstag, 29.3.) hat unsere tschechische Gruppe gegen die deutsche Gruppe Volleyball gespielt. Hier muss ich zugeben, dass “unsere Mannschaft“ sichtbar schlechter war. An den anderen Tagen haben die Deutschen die Burg in Krumau und Rožmberk besichtigt, wir haben auch Prag und Vyšší Brod besucht. Und was haben wir am Abend gemacht? Ich kann nur sagen, dass unsere Austauschpartner von den Kneipen und dem Teehaus in Krumau sehr angenehm überrascht waren, genauso wie wir von den Straubinger Gaststätten.
Nach Straubing fuhren wir am ersten April, die Reise dauerte ganz lang, aber war nicht langweilig. Die meisten von uns waren gespannt und hatten ein wenig Angst. Wie wird die Familie? Werde ich Sie verstehen und werden sie mich verstehen? Das waren unsere Hauptsorgen. Jetzt weiss ich, sie waren ganz unnötig. Die Familie, in der ich gewohnt habe, war die beste (-für mich…)! Alle waren sehr nett und toll. An den nächsten Tagen haben wir die Städte Straubing, München, Regensburg und das Wallhalla-Denkmal besucht. Wir haben viel Eis gegessen, in ein paar Parks gelegen und auch einige alkoholische Getränke, die in Tschechien nur außergewöhnlich sind, probiert.
Die ganze „Aktion“ finde ich wirklich gelungen und ich freue mich schon auf das nächste Treffen mit unseren neuen Freunden!!!
Lucie Hrdličková, kvinta
Nach der langen Zusammenarbeit zwischen dem Gymnasium in Český Krumlov und dem Ludwigsgymnasium in Straubing haben die Schüler in diesem Schuljahr an einem Austausch teilgenommen. Die Deutschen sind am 28.3.2001 gekommen und waren hier vier Tage und haben ziemlich viel gesehen. Zum Beispiel in Krumlov haben ihnen einerseits das historische Zentrum und Schloss, andererseits die Kneipen und ein Folk-Rockkonzert gefallen. Manche waren auch im Kino und haben sich einen englischsprachigen Film angesehen. Von Mittwoch bis Sonntag, als wir mit dem Lehrer Geert van Overloop nach Deutschland gefahren sind, haben wir und unsere Austauschpartner viel geschafft. Prag, mit Besuch einer Bierbrauerei, die Burg Rožmberk, der Stausee Lipno mit dem Wasserkraftwerk, das Kloster Vyšší Brod und noch weitere Sehenswürdigkeiten waren am Programm. Am Sonntag früh haben wir nach der langen Reise das Programm in Deutschland angefangen, das wirklich sehr bunt war. Zuerst haben wir das Zentrum von Straubing gesehen, dann München mit dem Olympiazentrum (wahlfrei auch ein Besuch des BMW-Museums) und nicht an letzter Stelle Regensburg und die Walhalla. Neben dem kulturellen Programm hatten wir auch viele Gelegenheiten, ein eigenes Programm zu machen. Zum Beispiel Minigolf und Fußball spielen, einkaufen, oder wir haben uns mit den Austauschpartnern unterhalten. Für die Schüler unserer Schule ist solch ein Austausch eine grosse Erfahrung, weil jeder die Kultur und das Leben Deutschlands, vor allem Bayerns, kennenlernen kann und natürlich auch seine oder ihre Deutschkentnisse verbessern. Und wir hoffen, dass die Verbingung mit der deutschen Schule noch viele Jahre weitergehen wird.
Pavel Hála und Ondřej Filip, kvinta
Am Donnerstagmorgen trafen wir uns zum letzten Mal um 8 Uhr unten in der Hall des Luggi. Wir hatten für den Vormittag noch ein schönes Vorabschiedsprogramm geplant: Besichtigung der meines Erachtens interessantesten Kirche der Stadt. Ein wenig außerhalb des Zentrums steht die romanische Basilika Sankt Peter mit herumliegendem Friedhof, wo wir von einer nicht allzu detaillierten und trotzdem gar nicht oberflächlichen Rundführung genießen konnten. Nachher sind wir dann noch zum Abschiedseis, -Kaffee oder -Frühstück in ein Kaffeehaus für Jugendliche am Straubinger Marktplatz gefahren.
Es war ein Abschied, wie er sein sollte. “Weggehen ist ein wenig Sterben”, hat einmal ein bekannter Franzose gesagt und zum Sterben gehören Trauer und Tränen. Die Heimreise war ziemlich lang, jeder ist da leise im Bus gesessen und hat die Erlebnisse noch einmal nachgeschmeckt.
Was mich betrifft, mein Geistesauge hat vor allem die historische Altstadt in Straubing beibehalten, und selbstverständlich den Besuch in Regensburg (das geschichtlich bedeutende Rathaus mit einer hysterisch-historisch überfüllten Rundführung und die unvergeßlich imposante, fast rein gotische Kathedrale.)
Zum Schluß noch ein Dankwort: die ganze Familie Pöpperl hat mir eine an Verwöhnung grenzende Gastfreundlichkeit erwiesen, die ich hoffe mal revanchieren zu können.
Geert van Overloop
Everything started on Monday, 30th April when those wonderful people came. Who? The Norwegians. I wasn't much interested in them at first, but accidentaly I joined my classmates playing football against them. Although it was a friendly match, they played a bit rough. I think we lost the match and I injured my thumb in a collision with one guy. I had to go to hospital and then I wanted to go home with my father. But if I had done so, it would have been the biggest mistake in my life. My father told me to go with them to the pub, so I did. I met them going downtown. I had only known them for one hour but I felt like having known them for years. We went for a pint and taught them a special way of drinking beer during the game called "Bolivia". We made friends there and exchanged our email addresses.
Then we wanted to show them our town, but as they had already enjoyed the sights of Krumlov in the morning, they seemed to be more interested in water pipes and things like that. Not all of them of course, there was also a boy, who told me about ten times, that he thought this town was splendid and that he loved the local architecture. Time flew by and we had to get back to our school. Our friends were allowed to stay with us till 11 pm. We took them to the funfair and then again to the restaurant to have something to eat. Even though my Czech friends had to leave, I stayed with them till the end. Some of us went to the May Tree and sat at the campfire, playing the guitar, singing songs in Czech and Norwegian and English and talking and talking and talking.
The following day was Tuesday, 1st May. The Norwegians visited the monastery in Vyšší Brod, Rožmberk castle and came to the museum in Krumlov to participate in a Czech-Norwegian show of music and dancing. They played Peer Gynt by Ibsen and Grieg, accompanied by ballet-dancing., Also some of our "artists" appeared on stage. Among others the Krumlov based band "Spirit Rose". The Norwegians were really electrified by the show. We finished the day in The Eggenberg restaurant, where we ate, drank and sang songs. Presents were handed over and that was the end.
I enjoyed these two days very much and I hope I will be able to visit our friends in Norway soon.
Mira Florian, Josef Lombart, Barbora Novotná, 12. třída
Conversation classes tend to be a bit more fun than normal language classes. You do not have to focus on grammar much and the main aim is to make students talk. This presupposes that the students have got something to say. I always assume they have, if you offer them topics on their wavelength.
So what happened in the courses with this year’s graduating classes? What went wrong? What caused the unusually high mental and physical absence?
I will try not to accuse the students who have just graduated of emptyheadedness or not even of a more than current unwillingness to learn. I will try and find another cause: every group of people, and therefore also of pupils, has its own dynamics - according to its individual members. It is among others the task of a teacher to use the group’s dynamics in order to get more out of his or her classes.
Back to our latest graduates. All too often I had the impression this group composed of students from three different classes lacked any kind of dynamics. At least I never could find any on these early Friday mornings of the past two years (might it have been too early for our brains to be talk aktive? The smaller group on late Wednesday morning was usually in better shape).
Of course, there is always the possibility that I am growing old and losing touch with the young.
Geert van Overloop
Už na podzimním soustředění v Hořicích se ukázalo, že se v letošní primě sešli studenti tvořiví a zvídaví. Jako třídní učitelka mám výhodu v tom, že v této třídě vyučuji češtině, dějepisu a občanské výchově – tedy třem předmětům, které se vzájemně doplňují. Proto jsme si mohli dovolit jít společně nad rámec toho, co nám ukládají osnovy.
V prvním pololetí to byla například dramatizace trojské války, při které jsme mohli uplatnit učivo literatury (báje) a dějepisu (rané období řeckých dějin). Studenti měli potom vzácnou příležitost vyzkoušet si, jak chutná úspěch na „prknech, která znamenají svět“, když se svým představením vystoupili v rámci školní akademie v Městském divadle.
V druhém pololetí jsme pracovali na projektu DKS „Můj velikán“. Stal se jím Bohuslav Balbín. Zajímal nás jako intelektuál evropského formátu, který prošel naším městem,vlastenec a v neposlední řadě i jako jezuita.
Byla jsem si vědoma, že učenec, který prožil většinu svého života sám v tichu pracovny, nebude pro studenty tak atraktivní jako „velikáni“ z jiných oblastí, kteří napsali svými vlastními životy vzrušující příběhy. Museli jsme tedy najít formu, která by studenty alespoň trochu zaujala. V rámci svých oborů jsem jim mohla nabídnout pouze práci s odbornou literaturou a historickými prameny, která je velmi užitečná, ale pro děti této věkové kategorie náročná. Vyzvala jsem proto ke spolupráci výtvarnici, paní profesorku Ivu Brčákovou, která má největší zásluhu na výsledku naší práce.
Studentům se podařilo vytvořit společně knihu, která vytváří iluzi rukopisu ze 17. století. Vycházeli přitom zejména z dobových ilustrací. Byla jsem překvapena tím, jak přesně dokázali napodobit rukopis doby barokní. Dalším úkolem studentů bylo hledat v odborné literatuře informace k jednotlivým kresbám a každou z nich opatřit vysvětlující glosou, jako by našli záhadnou starou knihu a postupně pronikali k jejímu obsahu.
První část knihy je věnována jezuitskému řádu – jeho vzniku, zaměření, příchodu jezuitů do Čech a jejich působení v Českém Krumlově. Nejzajímavější je kapitola, která vznikla tak, že studenti sami objevili dvanáct slavných českých jezuitů, kteří vstoupili do světové historie, a vytvořili jejich portréty. Druhá část knihy je potom věnována samotnému Bohuslavu Balbínovi a jeho tvorbě. Vedle výtvarnice prof. Ivy Brčákové jsme získali pro spolupráci také bioložku, paní profesorku Václavu Šnokhousovou. A tak poznávali žáci Balbína nejen jako jezuitu, učitele, historika a spisovatele, ale v hodinách biologie ho mohli ocenit i jako prvního autora, který se ve svých Miscellaneích snažil zevrubněji „seznati poměry fauny české“. Z hlediska výuky českého jazyka byla pro studenty největším přínosem práce na poslední kapitole. Na základě Balbínova rukopisu dešifrovali písmo 17. století (nebylo to vůbec jednoduché) a tímto písmem zaznamenali názvy jednotlivých kapitol Balbínovy slavné „Obrany jazyka slovanského, zvláště českého“, kterou jsme si alespoň zčásti přečetli a vyložili.
Ideový záměr celé knihy je nejlépe čitelný spojením první a poslední stránky naší knihy. Na té první je znak jezuitského řádu a na té poslední závěr svatováclavského chorálu, který se objevuje v originálním latinském textu Balbínovy Obrany jako jediný v češtině: „Svatý Václave, nedej zahynouti nám i budoucím.“
Jana Dvořáková
Deník Expedice
Byl to den jako všechny ostatní, ale od tohoto dne začala povinná četba. Jestli něco nemám rád, tak je to právě povinná četba. Když číst, tak jedině z vlastní vůle, ne z donucení. Avšak poté, co jsem zjistil, že budeme číst Robinsona od Daniela Defoa, mohu směle říct, že jsem se těšil. Rozdělili jsme se do devíti skupin. Každá skupina měla za úkol něco jiného. Já a moji spolužáci jsme dostali úlohu geografů a vytvořili jsme mapu ostrova, na němž Robinson ztroskotal. Zoologové popisovali živočichy, botanikové malovali bambusy, kukuřici, ananas
a další rostliny ostrova, meteorologové sledovali počasí. Ostatní se zabývali Robinsonovým životem – jak mu bylo smutno, jak si dokázal zachovat chladnou hlavu, přestože se ocitl na pustém ostrově, jak mohl vydržet ty dlouhé roky sám, než zachránil domorodce Pátka, svého budoucího přítele, jak si dokázal vyrobit mnoho nástrojů a zbraní. Naši společnou práci jsme zaznamenali do Deníku Expedice, na který jsme docela pyšní.
V květnu jsme se byli podívat na film „Trosečník“ a cestou z kina většina z nás myslela na to, jak dokáže osud zamíchat se životem člověka a Lukáš Vacek byl zase rád, že neseděl v letadle, se kterým se zřítil hlavní hrdina. Zkrátka ten večer jsme se všichni, opravdu všichni těšili domů.
Jan Kubík, Gábina Geršlová, Milada Pejchalová a ostatní kluci a holky ze sekundy
Studenti španělštiny měli možnost zúčastnit se v tomto školním roce kromě konverzační soutěže o nejlepší překlad ze španělštiny.
Texty pro překlad byly vybrány ve třech různých úrovních obtížnosti z originálních neadaptovaných textů, které uveřejňuje na své internetové stránce Centro Virtual Cervantes (http://www.cvc.cervantes.es). Texty připravuje Instituto Cervantes v Madridu spolu s jinými materiály určenými pro výuku španělštiny. Jsou to aktuální zajímavé příběhy, které poskytují informace o způsobu života ve Španělsku, o španělské kultuře a tradicích. Texty jsou vzaty z prózy současných španělských autorů a odrážejí tedy živý hovorový jazyk a přinášejí přitažlivá témata.
Studentům po jednom roce studia jazyka byl určen úryvek z knihy Alberta Buitraga Pro snění, která vyšla v Madridu v roce 1997. Střední kategorie překládala text Ztráta paměti, jehož autorem je José Luis Ocasar Ariza (vydáno v Madridu v roce 1996). Nejpokročilejší studenti překládali kapitolu Delfín ze stejnojmenné novely, jejíž autorkou je María Rosa Gutiérezová Benítezová.
V hodnocení překladů rozhodla nejen věcná správnost překladů, ale také stylistická obratnost v češtině. Jak vám potvrdí zkušení překladatelé, nejde ani tak o doslovnost překladu a jeho stoprocentní přesnost, jako spíše o vystižení smyslu daného textu.
Nejlepšími překladateli ze španělštiny na naší škole v tomto školním roce jsou:
Ze III. ročníku – Martin Hoššo, Zdeňka Hrbáčková, a Jaroslava Kadlecová,
Z 12. třídy – František Trapl, Blanka Altová, Tereza Aliová a Marie Beranová.
Jaroslava Aulická
Školního kola v anglické konverzaci se zúčastnilo celkem 20 žáků, kteří soutěžili ve 3 kategoriích. V kategorii I.B nebylo uděleno 1. místo, a tak do okresního kola nikdo nepostoupil. V kategorii II.B zvítězili D. Turnhöfer z 8.A a P. Florián z 8.B. Vítězi kategorie III.B se stali Š. Kelbich z 11.třídy a P. Hála z kvinty. Soutěž proběhla 30. ledna 2001. V okresním kole, které proběhlo na gymnáziu a OA v Kaplici, se umístili Š. Kelbich a P. Florián na druhých místech s minimálním bodovým odstupem. Všem účastníkům soutěže děkujeme za reprezentaci školy.
Pavel Brčák
Mé poslední prázdniny jsem strávil společně s několika svými kamarády téměř tři týdny v Irsku. Pan profesor Brčák mě požádal, abych Vám něco napsal o této krásné a zajímavé zemi. Nechci vás zahlcovat údaji o velikosti této republiky, počtu obyvatel či snad přesné velikosti hrubého národního produktu (to si můžete najít v chytrých knihách nebo to už víte díky panu Kneiflovi). Chtěl bych jen vyjádřit své zážitky a pocity z této země.
Irsko je zemí plnou protikladů, jednou je nahoře, jednou dole. Ještě před deseti lety se o ní psalo jako o zaostalé zemědělské zemi s velkou emigrací. Teď momentálně stoupá prudce vzhůru, je dávána jako dobrý příklad. Lidé se začali vracet zpět do své země, staví si sice domy tak trochu ve stylu podnikatelské baroko, ale to se dá překousnout, hlavně že s sebou přitáhnou balík peněz a jejich dobře ve světě zavedené firmy. Země dostává veliké příspěvky z fondu PHARE na výstavbu silnic a důležitých veřejných staveb.
V Irsku je velice promyšlený systém školství. Maturita není jen závěrečnou zkouškou na střední škole, ale zároveň také přijímací zkouškou na univerzitu. Nehodnotí se jen stupni 1–5, ale hned několika tisíci body, podle toho kolik bodů student dosáhne, na tak vyhlášenou univerzitu se může dostat. Myslím, že to je jeden z hlavních důvodů proč došlo k tak velkému rozvoji země.
V této zemi si určitě užijete historie do sytosti, zakopnete o ni téměř na každém kroku. Není divu, území Irska je nepřetržitě osídleno od roku 7000 př. n. l, bojovalo se tu v mnoha krvavých válkách, Irsko bylo také v 6. století centrem evropské kultury, proběhl tu jeden z nejhorších hladomorů novodobé historie (během 10 let zemřel 1 milión lidí). V irské krajině je mnoho zbytků z těchto dob:
- Menhiry – až 2 metry vysoké kameny postavené na výšku s vyrytými ornamenty (z doby kamenné)
- Dolmeny – 3 až čtyři kameny postavené na výšku přes to jeden horizontálně, které byly původně zakopané a sloužily jako hroby (také z doby kamenné)
- irské kříže – až pět metrů vysoké s nápisy a reliéfy (8. až 10. stol.)
- staré rozbořené kostely a panství.
To nejkrásnější na Irsku je určitě krajina. Jedna věc mě na ní opravdu zaskočila. Přestože kopce v Irsku nejsou nijak vysoké (kolem 500 – 600m), je docela veliký rozdíl mezi pobřežím a vnitrozemím. Na pobřeží rostou husté vysoké keře připomínající tak trochu prales, o pár metrů výše je již jen vysoká tráva a vypadá to tam jako v Alpách.
Z moře vystupují vysoké útesy více jak 200 m vysoké, silnice lemují nízké ploty poskládané z kamenů, na malých políčkách se pasou stáda ovcí, v dálce je vidět velmi starou zříceninu, a hřbitov s velkými kříži. Tak nějak to tam asi vypadá.
Irsko je zemí alkoholu. Irové jsou druzí v pití piva (za námi). Vaří se tam velmi dobré tmavé pivo Guiness. Pravda, není zrovna nejlevnější jedna pinta stojí 2,25 libry (přibližně 142,50 Kč), ale stojí to za to. Kromě piva se tam také pálí výborná whiskey. Atmosféra v takové irské hospůdce je báječná, živá muzika, všude plno a pivo s pěnou, která vydrží až do dna.
Co říci závěrem. Do Irska se zajisté vyplatí vypravit, musíte si ale připravit docela slušný obnos peněz, potraviny tam nejsou zrovna nejlevnější. Dále určitě přibalit repelent proti komárům (někdy vám ani ten nepomůže) a dostatek filmů do foťáku.
Odřej Lukeš, 11.tř.
Naše škola má mnoho zahraničních kontaktů a naši studenti mohou každoročně vyzkoušet své jazykové dovednosti v Německu, Rakousku a Francii. Od počátku 90. let máme také kontakty se školou v norském Tvedestrandu. Norští studenti přijíždějí každoročně na jaře k nám a někteří naši studenti už třikrát navštívili Norsko. Letos se o skupinu norských studentů a učitelů starali studenti III. ročníku a 12. třídy šestiletého gymnázia.
Marcela Šimková
Bylo 8 hodin ráno 30. dubna roku 2001 a naše skupina 3. ročníku již netrpělivě vyhlížela studenty z norského gymnázia. Ač to navenek nebylo vidět, mnozí z nás si v dubnu říkali, jací ti Norové budou, budou to jen nafoukaní šprti a nebo budou normální jako většina z nás.
Pak to náhle přišlo, norský autobus zastavil před školou a my všichni jsme začali zvědavě okukovat norské studenty, chlapecká část naší skupiny zvláště pak norské studentky. Po uvítání v přednáškovém sále jsme začali Nory, s jistým ostychem, provádět po škole, jak jsme se s nimi bavili, ostych pomalu opadával a pak po vzájemném utkání ve volejbale a fotbale definitivně odpadl.
Po dobrém obědě jsme se s norskými studenty vypravili do města, kde jsme se zastavili v restauraci Jelenka na drobném občerstvení. To byl aspoň prvotní úmysl. Jak jsme tam však seděli a zábava se rozjížděla na plné obrátky, ani jsme nepostřehli, že se čas nachýlil a my už musíme jít domů a následně na májovku, tam jsme Nory samozřejmě také pozvali.
Druhý den jsme se zúčastnili i norsko-českého vystoupení v Okresním muzeu.
A poté jsme se odebrali na společnou večeři, kde se až na počáteční nedorozumění rozproudila společná zábava. Po společné večeři jsme se pak po skupinkách odebrali do města, kde každá, bohužel ne vždy smíšená skupinka dokončila večer po svém. Například naše skupinka se odebrala do Vítka, kde spolu s Nory strávila nádherný večer plný vzájemného vyprávění o zvycích, zážitcích a zkušenostech našeho života. Pak jsme Nory odvedli k autobusu, kde jsme se spolu, za neustálého ujišťování dalšího setkání rozloučili. Na závěr bych pak měl snad ještě podotknout, že ne každý má tak dobré zkušenosti a vzpomínky na Nory jako já, neboť ne každému se poštěstilo mít ve své skupině Nory stejného zaměření a zájmů jako má on sám, a co si budeme povídat, ne každý člověk, a nezáleží na tom, zda je to Čech, Nor, Dán či Hotentot, je komunikativní.
Norwegians came to our school on 29 April. I and my schoolmates from the third form had possibility to exchange letters with them through the school year. We could even get know them. Our first meeting was held in lecture hall, where our headmistress had a short welcome speech. Then Norwegian schoolteacher spoke to us too. Everything was in English, of course. We didn’t understand everything. But we didn’t mind it. Then Norwegians made small groups and we have shown them round our school. They found the school nice, but they were very surprised by the size of the school and by the number of students, too. When that short tour had finished, football and volleyball matches followed. We won volleyball match (it was 2:1 for us) and they won football match (it was 0:2 for them). After the matches all had lunch at the school canteen. Then we and Norwegians made a tour of the town. We visited the Museum of Torture. But this tour was very quick, because they mainly wanted to visit shops and pubs. Shops where they could buy alcohol made them the greatest pleasure. Local pubs filled them with enthusiasm because of prices. At 10 o’clock p.m. all Norwegians met near the school. Then they left for Frymburk where they stayed.
We met them again on Tuesday 1. May. In the afternoon they performed music and dances based on music by Norwegian composer Edward Grieg for us and our friends. Everybody were very pleased and happy that they could watch and hear a piece of Norwegian culture. In the evening we went together to the Eggenberg restaurant to have a farewell dinner. We spoke each other and we sang songs, too.
I dare to say that Norwegians are very nice and friendly people. I’m happy I could get know them and we are looking forward to the next meeting with them.
Jaroslava Kadlecová, III. ročník
Historického úspěchu dosáhlo letos družstvo reprezentující naše gymnázium ve volejbalu dívek. Příběh jak ve známém filmu o Sedmi statečných se odehrál ve sportovní hale v Třeboni. Hrdiny tentokrát nebylo sedm pistolníků, ale sedm volejbalistek – studentek českokrumlovského gymnázia. Jejich příběh měl nejprve prolog na začátku ledna, kdy si děvčata musela v krajském kole vybojovat postup do republikového finále středoškolských her. Republikový turnaj hostila Třeboň a zúčastnilo se jej osm nejlepších středoškolských týmů v kategorii dívek i chlapců z celé republiky. S družstvem Gymnázia Český Krumlov si před odjezdem zle zažertovala zranění a nemoci, a tak do Třeboně odjelo pouze torzo družstva – sedm statečných. Na tak náročný turnaj je to opravdu málo, a proto jihočeskou družinku při losování všichni přehlíželi. Podceňování našeho družstva se nevyplatilo hned v úvodním zápase skupiny jednomu z favoritů – Gymnáziu Uherské Hradiště, které prohrálo 0:2. Druhý zápas ve skupině prohrála naše děvčata s Gymnáziem Havlíčkův Brod 0:2 a o našem postupu do semifinále rozhodl dramatický boj se Sportovním gymnáziem Olomouc, který jsme vyhráli. V semifinále čekal na českokrumlovský celek soupeř z nejtěžších – Sportovní gymnázium Liberec. Liberec se pasoval do role favorita vítězstvím ve skupině, kde si hravě poradil s loňským vítězem SG- Praha – Přípotoční. Zápas začínal pozdě večer po celodenních bojích ve skupinách a jak se ukázalo, byl vyvrcholením a předčasným finále celého turnaje. Po oboustranné bitvě bylo úspěšnější naše družstvo a senzace byla na světě – Gymnázium Český Krumlov bylo ve finále! Své studentky přijela na finálové utkání podpořit i paní ředitelka Jana Cipínová a ukázalo se, že rozhodnutí být ,,při tom,“ bylo správné. Finálovým soupeřem našich hráček se stalo Sportovní gymnázium Praha – Přípotoční. Pražský tým po velkém boji podlehl tlaku nadšeně a kolektivně hrajících českokrumlovských hráček. Sedm statečných z Českého Krumlova vybojovalo historicky první titul Přeborníka ČR středních škol. Jedinou nepříjemnou zprávou byl fakt, že se letos nepostupuje na mistrovství světa. Loňský vítěz SG Přípotoční totiž reprezentoval ČR na MS v Portugalsku. Účast na takovéto akci by byla pro děvčata krásnou odměnou za tvrdě vydřené vítězství. Přestože tato třešnička na dortu chybí, šlo patrně o nejkrásnější chvíle mladých volejbalistek v jejich dosavadní kariéře.
Český Krumlov reprezentovaly:
Martina Ungerová
Alexandra Holubová
Marika Pupakisová
Hana Přívratská
Iva Brčáková
Hana Vobrová
Jaroslava Bystřická
Hana Vobrová, 10.B; Iva Berková
Ostřílení čtenáři výročních zpráv našeho gymnázia si možná vzpomínají, že jsme vloni oslavili 10. výročí spolupráce s francouzským lyceem z burgundského města Chalon sur Saone. Je jistě potěšitelné, že jsme na dlouholetou tradici výuky francouzštiny navázali dnes již také dlouholetou tradicí výměnných studentských pobytů. (Pro ty, kteří nejsou tak říkajíc v obraze, dodáváme, že se jedná o týdenní pobyty studentů v rodinách, uskutečňované každé dva roky.)
Letos nás francouzští kolegové se svými svěřenci navštívili poprvé o něco později, totiž na začátku května. To jim umožnilo vidět náš krásný kraj rozkvetlý a bez sněhových přeháněk. K nejatraktivnějším bodům programu patřila samozřejmě návštěva Prahy, kam tradičně z Českého Krumlova odjížděli na závěr svého pobytu, ale také například možnost vyzkoušet si svou manuální zručnost v keramické dílně v Holašovicích. Velkým přínosem těchto pobytů je navazování osobních kontaktů. Někteří studenti přivítali v Českém Krumlově své ,, staré známé,, ,jiní se viděli se svými korespondenty poprvé. Mnozí budou mít brzy příležitost své vztahy rozvíjet, neboť již v říjnu se vypraví autobus se studenty našeho gymnázia do Francie.
Jistě nemusíme dodávat, jak cenný je takový pobyt pro jazykovou výuku.
Irena Trestrová
Druhý ročník čtyřletého studia se v uplynulém roce zúčastnil několika zajímavých akcí, z nichž za zmínku stojí především beseda o rasismu a národnostní nesnášenlivosti, která byla projektem absolventa českokrumlovského gymnázia Roberta Bledého. Žáci byli formou hry seznámeni s problematikou rasismu a etnických skupin. Diskutovalo se o nejčastějších předsudcích vůči národnostním menšinám a návrzích, jak tuto situaci řešit. Studenti se aktivně zapojili do projektu a pořadatelé byli spokojeni s výsledky. Další akcí v pořadí byla návštěva Okresního soudu v Českém Krumlově, kde byli žáci svědky přelíčení v případu tří nezletilých delikventů za krádeže drobných věcí. Všichni byli seznámeni s podmínkami soudního přelíčení a na závěr proběhla debata se samosoudcem, který ochotně zodpověděl všechny dotazy. Za zmínku stojí také exkurze do informačního centra jaderné elektrárny Temelín, jejíž náplní byl bohatý a zajímavý program, který studenty seznámil s problematikou a výhodami jaderné energetiky. Na závěr patří poděkování panu profesoru Wohlgemuthovi a profesoru Waldaufovi za ochotu a organizaci těchto akcí, které byly určitě zajímavým a příjemným zpestřením učiva.
Patrik Boháč, II. ročník
V tomto školním roce maturovala ,,moje“ třída. Moje první třída v roli třídního učitele. Třída, se kterou jsem bojoval dlouhých šest let. Proto je zřejmé, že letošní maturita byla v mém pracovním životě událostí číslo jedna. Po všech vyučovacích hodinách, po všech dnech studijních soustředění, která jsme pořádali prakticky ve všech koutech republiky od Krkonoš k Šumavě, od Teplic po Jeseník, po všech společně strávených mimoškolních akcích se mělo ukázat: budou studenti již natolik zodpovědní, aby se na svoji první velkou školní zkoušku řádně připravili? Budou mít potřebnou dávku štěstí při losování otázek? Budou mít dostatečně silné nervy, aby vydrželi pohledy a dotazy maturitní komise? Takové (a spoustu dalších podobných) otazek jsem si kladl jistě déle a častěji, než samotní studenti. Jsem proto velmi rád, že ani v závěrečném finiši mě nezklamali a v rámci svých možností a schopností každý z nich uspěl. Maturitu složili všichni a dokonce i počet vyznamenání se oproti běžným pololetím zvedl. Ve své neskromnosti to považuji i za svůj úspěch a pokud by snad někdo z nich dočetl řádky svého bývalého třídního až sem, nechť tedy ví, že jim všem přeji, aby ve všech dalších životních zkouškách uspěli alespoň tak, jako u maturity, a aby jim vědomosti a dovednosti, kterých nabyli při studiu na naší škole, byly vždy k užitku.
Petr Draslar
dnes již opět beztřídní
Tak jako v předchozích letech se někteří chemičtí nadšenci zúčastnili chemické olympiády i ve školním roce 2000/2001. Od podzimu si zpracovávali úkoly teoretické části olympiády 4 studenti v kategorii D a 9 studentů v kategorii C. Začátkem 2. pololetí splnili v laboratoři i praktickou část a v únoru se psal závěrečný test školního kola. Úspěšní řešitelé postoupili do dalšího kola chemické olympiády.
Až potud byl scénář stejný jako v minulých letech. Letos však přibylo jedno překvapení. Účastníci kategorie D neohajovali své znalosti a zručnost v cizí škole - okresní kolo chemické olympiády proběhlo tentokrát v našem gymnáziu.
Toto rozhodnutí se dotklo především nás vyučujících chemie, i když se nedá opomenout fakt, že ,,doma je doma“. Na nás však zůstala příprava pracoviště pro chemické klání ,,chemiků“ z celého okresu. Byl to nelehký úkol. Připravit dostatečný počet zkumavek, stojanů, kádinek a dalšího chemického nádobí a namíchat roztoky se podařilo celkem snadno. Ale dát ,,stanoviště“ do původní podoby bylo přece jen náročnější. Firma, která slíbila instalovat nové digestoře do konce srpna, přišla totiž až před Vánocemi. A laborujte s bednami chemikálií pod nohama a chemickými výpravy po celé laboratoři, když nefunguje ventilátor! Jen taktak jsme stihli připravit ,,Den otevřených dveří“ a už nás čekalo gruntování na další akci. Nakonec olympiáda zdárně proběhla. Zúčastnilo se 13 žáků všech škol českokrumlovského okresu. Největší radost jsme měli ze skvělého umístění našich studentů. Petr Kovaříček se umístil na 1. místě, Markéta Blochová na 3. místě, Martin Štefko na 6. místě a Zdeněk Mayer na místě desátém.
Někdo si řekne: ,,Soutěžit ve své školní laboratoři je snadné.“ Souhlasím. První místo Petra Kovaříčka v okresním kole CHO (účast 21 soutěžících z celého kraje) a umístění Markéty Blochové mezi úspěšnými řešiteli však dokazuje, že nejen štěstí a pohoda známého prostředí, ale především znalosti a píle vedou k vítězství.
Jana Kočanová
Konečně jsou za námi maturity! Tenhle pocit mají jistě ještě nejen absolventi, ale i vyučující v maturitních třídách. Jde o týden (letos jen 3 dny) náročné práce pro obě strany, ale hlavně o výsledek předchozí přípravy k této zkoušce.
Ve 13.A si matematiku jako volitelný předmět vybralo 5 studentů a fyziku 3 studenti. Z osmi zkoušených jsem u sedmi hodnotila jejich výkony na výbornou. Tyto výsledky mě příjemně překvapily, proto se nad příčinami úspěchu zamýšlím.
Příčin je určitě více. Jednou z nich jistě bude to, že matematiku a fyziku si většinou vybírají nejschopnější studenti ze třídy a ti také z těchto předmětů skládají přijímací zkoušky na vysoké školy.
Dalším důvodem je, že během celého šestiletého studia matematiky a fyziky musí žáci při probírání nového učiva přijímat nové poznatky aktivně, tzn. s porozuměním, s pochopením souvislostí a se schopností je využít při řešení úloh.
Výsledky maturitní zkoušky ale určitě také ukazují na vhodnou přípravu ke zkoušce během posledního roku. V matematice mám osvědčený způsob vedení přípravy studentů. Je to sice pro obě strany práce navíc, ale vyplatí se. Studenti se připravují samostatně a to tak, že průběžně odevzdávají vypracované domácí úkoly zaměřené na jednotlivé oblasti. Úkoly jsou hodně náročné, vybírám je ze sbírek úloh pro přípravu k přijímacím zkouškám na VŠ. Odevzdané práce pak ohodnotím a společně si projdeme nesprávná řešení. Je samozřejmé, že maturanti drápou, že opisováním nic nezískají, a já občas písemně prověřím, jak se připravují. Během celé přípravy studenti vyřeší desítky úloh a před maturitou mají jistotu, že mají ,,napočítáno“ a že získali přehled, formu doladí jen zopakováním definic a vzorců.
Studenti u maturit byli úspěšní. Věřím, že své znalosti využijí i během dalšího studia na vysokých školách.
Marie Steinbauerová
Jako každoročně naše škola i letos opět žije sportem. Vedle oddílu karate a odbíjené dívek zvláště hoši věnují volný čas především kolektivním hrám.
Ve středoškolské basketbalové lize dorostenců jsme vyhráli oblastní kolo, kdy ISŠ Velešín a Česko-anglické gymnázium z Českých Budějovic i v odvetných zápasech na nás nestačily. V regionálním kole jsme prošli vítězně ještě přes Gymnázium Jindřichův Hradec. Ale Sportovní gymnázium z Českých Budějovic již bylo nad naše síly. Tento basketbalový tým hrál dobře i celoroční městskou ligu.
Největší popularitu však mají mezi studenty mezitřídní školní turnaje, kterých se několikrát za rok účastní téměř všichni hoši školy. Tradičně proběhly turnaje v sálové kopané, ve florbale, v ledním hokeji, ve velké kopané i ve stolním tenise. Nová tartanová dráha místního stadiónu jistě získá více příznivců mezi studenty i pro lehkou atletiku.
Jiří Janda
Ve čtvrtek 7. 6. 2001 v půl sedmé jsme se sešli, abychom se mohli vypravit na pětidenní soustředění, na které jsme se všichni těšili (to jsme ještě nevěděli, co nás čeká). Nastoupili jsme do vlaku a smířili se s tím, že už rodiče do pondělí neuvidíme. Po příjezdu, jelikož naše "pětihvězdičkové" ubytování nebylo připraveno, jsme obsadili město Teplice nad Metují. V šest hodin jsme se mohli nastěhovat. Jakmile jsme si ale chatky prohlédli, úsměv se vytratil. Každý, kdo spal dole na palandě se modlil, aby se postel nepropadla s ním nebo s tím, kdo spal nad ním.
Druhý den ráno po snídani jsme se vydali na cestu do České Skalice. Bohužel začalo pršet, takže jsme si vesele oblékli pláštěnky nebo nasadili kapuci od bund a vydali se na průzkum zdejších obchodů. Po chvíli jsme se šli podívat do Barunčiny školy, kde jsme viděli, jak se dřív ve škole vyučovalo. Potom jsme se vydali (celí promočení) na zámek Ratibořice. Zde jsme absolvovali prohlídku se skupinou důchodců a už jsme byli na cestě na Staré Bělidlo, ke mlýnu a Viktorčinu splavu. Nezapomněli jsme se podívat ani na sochu babičky. Tento den končil v Náchodě, kde jsme šli do bazénu. Nakonec jsme se konečně dostali do chatek, navečeřeli jsme se a s chutí jsme si zalezli do spacáků.
Na sobotu jsme měli naplánovaný výlet do Adršpašsko - Teplických skal. Byl to výlet na celý den. Nejprve jsme dojeli vlakem do Adršpachu a pak jsme se vydali oklikou na pochod. Nejdřív jsme prošli Adršpašské skalní město, kde jsou skály jako: Homole cukru, Milenci, Starosta se starostovou a Eliščina věž. Pak jsme se dostali přes jezírko na dlouhou cestu k Teplickému skalnímu městu. Byl to výkon místy až nadlidský, ale nakonec jsme ke svému cíli dorazili. Protože jsme už neměli moc času, neměli jsme možnost prohlédnout si toto skalní město celé. V osm hodin jsme se vrátili zpátky. Další náročný den byl za námi.
V neděli jsme navštívili dva bunkry Dobrošov a Březinku. Tady byli kluci ve svém živlu. Dobrošov sice nebyl dostavěný, ale to nám nevadilo. Spíše nám vadilo velké množství schodů. V Březince jsme mohli vidět, jak asi žili vojáci připravení zastavit nepřátele. Protože jsme ještě neměli dost, vydali jsme se na zámek Náchod. Nevěděli jsme ale, že tam také vedou schody. Potom, co jsme konečně vyšplhali nahoru a chvilku si odpočinuli, vydali jsme se na prohlídku. Průvodce byl vcelku pohledný mladík, takže nebylo divu, že se několik holek nakazilo michalománií, proto s těžkým srdcem odcházeli na vlak. Hřálo je ale u srdce jeho telefonní číslo. Večer jsme si uspořádali diskotéku na rozloučenou, protože jsme už další den odjížděli domů.
Ráno nikdo nevěděl, kde mu hlava stojí. Museli jsme si sbalit věci a přitom stihnout vlak. Vládla dobrá nálada. Věděli jsme, že nás od domova dělí už jen něco kolem sedmi hodin cesty vlakem. Přesto jsme byli ve skrytu duše smutní, jelikož byl konec tohoto soustředění, které nakonec nebylo zas tak špatné (spíš naopak).
Lenka Sárová, 8.B
Jak je na naší škole velmi dobrým zvykem, čas od času se některé výjimečně vzorné a slušné třídě, jako je třída dvanáctá, poštěstí podívat se za hranice státní. A tak jednoho krásného dne vyrazila od budovy českokrumlovského gymnázia pěkná Karosa obsazená tlupou cestováníchtivých studentů s dvěma pány profesory. Jelikož zájezd se konal druhý týden v září, byl vlastně milým prodloužením prázdnin.
První zastávku nám pan řidič udělal v Rakouském Hallstattu, kde jsme se pokochali prohlídkou solných jezer a solných dolů. Pěkná panorámata, alpská krajina v dáli, podzemní vláček – to vše zachytily naše automatické fotoaparáty. A vzhůru do Slovinska! Návštěva rozsáhlého krasového komplexu Postojna Jama je nezapomenutelný zážitek. Stalagnity, stalagtity a stalagnáty rozlišných velikostí, tvarů a stáří jsou působivě osvětleny barevnými reflektory. Souhlasně jsme pokyvovali hlavou při slovinském výkladu a podivovali se skutečně všudypřítomné komerci.
„Tam někde nahoře, takovej ten malej hrbolek v mlze, to je Mojstrovka“, ukázal nám pan profesor Bohoněk cíl našeho plánovaného výstupu. Vyrazili jsme plni nadšení, elánu a síly. Těch však rapidně ubývalo rostoucí nadmořskou výškou. Sestup do údolí by se dal spíše charakterizovat jako silně neelegantní sjezd po zadní části těla. Vysíleni jsme se doplazili k autobusu, který nám hlídal bezzubý horal – pastevec. Jeho ovce nás málem sežraly.
V Chorvatsku nás čekal vytoužený odpočinek, opalování, návštěva ovocného trhu, pizzerie…. Pan Bohoněk v sobě rozhodně biologa nezapře. S nadšením se potápěl do nebezpečných hlubin, z nichž lovil roztodivné mořské potvory a potvůrky, o kterých potom nám a paní Strašrybkové vyprávěl všelijaké zajímavosti.
Neradi jsme se vraceli krásně odpočatí a proslunění do podzimního Krumlova. Za sebe, za všechny spokojené spolužáky a doufám, že i za oba pány profesory, mohu zodpovědně prohlásit, že zájezd se opravdu vydařil. A ještě snad malý postřeh na závěr: divili byste se, jak si člověk po zkušenosti s „tureckou toaletou“ váží krásné, bílé, porcelánové … záchodové mísy!
Lenka Pferlová, 12.
Běžnou součástí našeho života se v dnešní uspěchané době stalo řízení motorového vozidla. Lidé ho využívají k tomu, aby se v klidu dostali do práce, aby si jeli nakoupit nebo aby nepřišli pozdě na schůzku se svým partnerem. Nic není tak spolehlivé jako vaše auto. Pro mladé lidi se navíc stává jakýmsi symbolem samostatnosti. Neotravují své rodiče nebo starší sourozence, prostě sednou za volant a jedou. Podle předpisů však musí mít řidičský průkaz. A k tomu je zapotřebí absolvovat několika měsíční kurs autoškoly.
První a poslední Moje první jízda byla nejdramatičtější ze všech čtrnácti, během kterých z nás měl instruktor p. Vochozka, studenty přezdívaný Vochy, udělat schopné řidiče, kteří si v každé situaci na silnici budou vědět rady. Dlouho budu vzpomínat, jak jsem poprvé usedla za volant osobního automobilu značky Felicie modré barvy s velkým písmenem L na střeše a jak se mi třásla kolena.
Dva dny jsem se psychicky připravovala a pomalu smiřovala s představou, že mé rodiče, babičku, sourozence a kamarády vidím naposledy. Čas se stal mým úhlavním nepřítelem. Počítala jsme hodiny a pomalu se skrytě loučila se vším, co jsem měla ráda. A najednou tu byl den D a hodina H, která měla rozhodnout o mé budoucnosti.
Byly čtyři hodiny odpoledne a já stála před školou celá vyklepaná a netrpělivě očekávala příjezd modré Felicie. Stály tam se mnou ještě čtyři moje kamarádky, které se všelijak snažily mě uklidnit a povzbudit.
„To zvládneš, Maruško. Uvidíš, že až si sedneš do auta, bude to dobrý. A jak nám několikrát říkal p. Vochozka: „To chce klid a myslet u toho, myslet.“
Musím se přiznat, že v tu chvíli jsme příliš nenaslouchala. V mé hlavě se opakovalo pořád jen jedno, jak odtud zmizet. Dokonce jsem se snažila si jízdu vyměnit se svou spolužačkou. Ta ale můj úmysl zdrhnout odhalila a výměnu odmítla. Celou cestu jsem ji proklínala.
„Už je tady,“ drbla do mě Blanka, když viděla, že jsem úplně mimo. A opravdu. Ve svém zamyšlení jsem si vůbec nevšimla modrého auta, které přede mnou právě zastavilo. Z okénka se vyklonil usmívající se pan Vochozka a vybafnul na mě:
„Tak co, Majdo, jdeme na to?“ Jediné na co jsem se zmohla bylo mdlé – hm – a sedla jsem si do auta.
„Tak, srovnej si sedačku, zrcátko, zapni si pás a jedem. Sešlápni spojku, otoč klíčkem, přidej plyn a ať to odsejpá,“ popoháněl mě nervózní instruktor. Ono to totiž vypadalo, že před školou budeme stát ještě za půl hodiny.
„Ne tak rychle s tou spojkou a víc plynu,“ vykřikl, když naše auto poskočilo a zas chcíplo. Naštěstí byl můj druhý pokus úspěšnější a konečně se zdálo, že někam pojedeme. A kupodivu jsme jeli. Občas mi musel Vochy pomoci, abych se udržela na své straně silnice a nevyjížděla pořád do protisměru nebo naopak do stoky. Jinak ale byla celkem pohoda. Hlavně nikde žádná křižovatka a žádná nebezpečná zatáčka.
A pak to přišlo. Měla jsem se otočit. To ale znamenalo, nejprve se vyhnout díře, trochu zpomalit a teprve potom začít točit volantem. A jak to celé dopadlo? Díře jsem se sice vyhla, ale spletla jsem si pedály a prudce vlétla do protisměru. Nebýt pana Vochozky, málem bylo po nás.
„No Majko, ty nás chceš zabít!“ křičel vyděšený instruktor.
„Věřte mi, že ne, ale ten blbej stroj se musel postavil zrovna sem,“ bránila jsem s se slzami v očích.
Celou cestu zpátky bylo v autě ticho. Vím, že instruktoři autoškol jsou na leccos zvyklí a mají nervy ze železa, ale můj „vražedný výkon“ ho nejspíše vyvedl z míry. A nejen jeho. Když jsem vystoupila z auta, podlamovala se mi kolena.
„Už do toho zatracenýho auta nikdy nesednu,“ slibovala jsem si cestou domů.
Marie Beranová, 12. tř.
V polovině května roku 2001 se uskutečnil myšlenkově i finančně odvážný plán pana profesora Bohoňka – soustředění v Itálii. Pod shovívavým dohledem realizačního týmu ve složení: už výše zmíněný pan třídní profesor, světaznalá a vším pobavená paní průvodkyně + dva řidiči autobusu; se tedy vydala naše početná skupina studentů (kvinta a dobrovolníci) za poznáním a zábavou napříč Itálií. Už první večer, po celodenním klimbání autobusem, jsme dostali možnost obdivovat slavné město Benátky a jeho ještě slavnější spleť vodních uliček, kanálů a složité systémy mostů a můstků. Po skončení prohlídky města jsme se vydali na další cestu, během které se naše zánovní Karosa proměnila ve více či méně pohodlnou noclehárnu. K ránu se probudilo značně rozlámané osazenstvo autobusu poblíž Říma. To už kdekdo tušil, že nás čeká prohlídka rozsáhlého komplexu Vatikánských muzeí. Strašidelné údaje v informačním letáku, mluvící o desetiticících výstavních prostor, jejichž prohlídku je možno uskutečnit, se nás naštěstí netýkaly. I když i těch několik málo sálů, které jsme si stihli za asi tři hodiny prohlédnout, naši svěží náturu trochu poznamenalo. A to šlo prosím o tak zajímavé záležitosti, jako např. o Muzeum egyptské kultury nebo Michelangelem postavenou Sixtinskou kapli. Hned po té nás na Svatopeterském náměstí čekalo rozptýlení v podobě veřejného vystoupení papeže Jana Pavla II. (= nejsilnější zážitek dne), dále procházka k nedaleké Andělské pevnosti a téměř horolezecký výstup na kopuli baziliky sv. Petra. Následující noc (a ještě dvě další) jsem strávili v neskonale příjemnějším prostředí. Tedy – nic proti Karosám, ale téměř luxusní camp na pobřeží s chatkami vybavenými snad vším, po čem hladoví a nevyspalí cestovatelé mohou toužit, překonal všechna naše očekávání. Idylu subtropických podvečerů poněkud kazila jen výprava a upovídaných Italů ubytovaných v témže campu. Následující den jsme využili toho, že jsme se díky umístění campu ocitli v okolí Neapole a podnikli výjezd a následný výstup na sopku Vesuv. Naskytl se nám pohled na jednu stranu do kráteru sopky, na stranu druhou na pobřeží neapolského zálivu. Poté jsme se přesunuli do nedalekého města, katastrofou sopečného výbuchu postavených Pompejí. Při procházce napůl rozbořenými a přesto až nepřirozeně zachovanými ulicemi, atrii domů a veřejnými stavbami ještě leckoho zamrazilo. Do campu jsme se vraceli časně, a tak jsme teplé pozdní odpoledne strávili koupáním v moři a sportovními aktivitami. Příštího dne nás čekal celodenní výlet na ostrov Capri, pro nějž je typická zejména bohatá vegetace. Pro důkladnější seznámení s tamější flórou a s fascinujícími výhledy na moře jsme podnikali procházku k vile císaře Tiberia a dále k vile spisovatele Axela Muntheho. Nyní je na místě říct obecně známou věc, že Řím je velké město a tudíž naše první návštěva nemohla být dostačující (zvláště ne pro výpravu poznání chtivých studentů) a proto jsme se následujícího dne, prakticky už na cestě zpět, ocitli opět v Římě, tentokrát na opačném konci. Toho dne jsme obdivovali Koloseum. Forum Romanum, fontánu Trevi a řadu dalších překrásných památek s nezapamatovatelnými názvy. Po tomto fyzicky namáhavém a duševně obohacujícím dni následovala praktická ukázka, týkající se italského stolování. Ano, šlo o návštěvu pizzerie. Ta se nacházela kdesi uprostřed městečka Orvieta, které má kromě této dobré pizzerie ještě význačnou katedrálu. Samozřejmě jsme si jí prohlédli, ale jen zběžně (už jsme většinou šilhali hlady), vidina slibované pizzérie v tomto případě přehlušila kulturní zážitek. Najedeni (= spokojeni) jsme ulehli ke spánku, pro změnu opět v našem oblíbeném autobuse. K ránu jsme se probudili poblíž severoitalského Brixenu. Jak mnozí z vás z hodin českého jazyka tuší, v Brixenu trávil své dny vyhnanství Karel Havlíček Borovský. U jeho domku jsme se na moment zastavili a už jsem procházeli historickými uličkami tohoto typicky alpského města. V jeho centru se právě odehrávaly jakési městské slavnosti, při kterých ulicemi pochodoval, za vyhrávání dechovky, průvod občanů v krojích, na nichž byl patrný vliv jejich blízkých severských sousedů. Tato poslední zastávka byla jakýmsi symbolickým zakončením našeho výletu, na který bude určitě každý z účastníků ještě dlouho vzpomínat.
Kateřina Čechová
Již druhým rokem funguje na gymnáziu centrum přípravy mládeže JKA karate Česká republika pod vedením instruktora R. Kneifla. 23 studentů absolvovalo od září 2000 řadu regionálních i národních soutěží, při kterých dosáhli velmi dobrých výsledků. Byly to tyto soutěže:
| - Velká cena Prahy – soutěž mládeže (prosinec 2000) | |
|---|---|
| Jiří Mikšátko (tercie) – 5.-8. místo – kumite st. žáci | |
| Matyáš Troup (tercie) – 5.-8. místo – kata st. žáci | |
| - Výběrová soutěž mládeže (Č. Budějovice – únor 2001) | |
| Ondřej Smítka (1. ročník) – 1. místo kumite dorostenci (splněna podmínka účasti na Mistrovství 2001) | |
| Matyáš Troup (tercie) – 2. místo kumite st. žáci | |
| - 1. kolo Národního poháru JKA karate ČR (Praha – březen 2001) | |
| Matyáš Troup (tercie) – 2. místo kumite st. žáci | |
| Štěpánka Tomková, Anna Tomanová (tercie), Tereza Smejkalová – 3. místo kata team | |
| - Samson Grand Prix (Č. Budějovice – květen 2001) – soutěž kata teamu | |
| Kategorie do 15 let – 2. místo JKA Č. Krumlov< | |
| Kategorie nad 18let – 1. místo JKA Č. Krumlov „A“ | |
| – 2. místo JKA Č. Krumlov „B“ |
Další soutěž, která naše závodníky čeká, bude kvalifikace družstva dospělých o Národní lidu JKA ČR, 3. kolo Národního poháru a nakonec listopadové mistrovství republiky v Neratovicích. Ještě před tím absolvují někteří červencové soustředění v Sokolově a podzimní soustředění oddílu ve Frymburku. Velkým úspěchem našeho oddílu je zařazení juniorů Karla Muka (1. kyu) a Martina Šihovce (1. kyu) do širšího kádru reprezentace České republiky. Naopak citelnou ztrátou je odchod „starého harcovníka“ Páji Čížkové (3. kyu), která po úspěšném zvládnutí maturity míří na vysokou školu. Nejen jim, ale i všem českokrumlovským karatistům přeji hodně energie do dalšího tréninku na cestě karate-dó.
Roman Kneifl, instruktor
Our multilingual project the MYSTERY OF THE WEEK wants to uncover the sometimes mysterious history of the week. It is a mixture of foreign language learning, history and etymology.
The names of the days are some of the most frequently used words in almost any language. Still most people do not realise the meanings of these names go somewhat deeper than the calendar surface and that they usually have an interesting history attached to them.
The aims are
1.
pupils from schools all over Europe (at least one group per language) find out the origin of the names of days in their own language, they do a bit of linguistic archeology,
2.
they then translate the information in a foreign language they learn at school and submit it to our website, so that all the names of days in European languages can be compared within the different language families and across their boundaries,
3.
pupils learn some basic etymology and language history while working on it themselves,
4.
an additional aim of this project is to look for the origin of the seven-day rhythm of our lives,
5.
we intend to add an arts project, in which pupils can depict their mental images of each of the seven days.
Our Address is http://www.gymck.cz/geert/weekdays.php3
Or you can open our school page and click on the project.
Quinta and their teacher of English, Geert van Overloop.
Výkřiky nadšení; napětí, které by se dalo lisovat; bouřlivý potlesk. Takovou atmosféru hlediště Městského divadla dlouho nezažilo. V Městském divadle v Českém Krumlově vystoupili 8. 3. 2001 studenti gymnázia.
Nabitý sál sledoval pásmo uváděné dvěma moderátory v renesančních kostýmech.
Trojská válka v podání primánů se změnila v rozkošnou taškařici, kdy rtuťovitý Paris dřevěným mečíkem šermoval s takovým nadšením, že sklidil potlesk na otevřené scéně. Také bohyně v chitónech z prostěradel zachovávaly patřičnou důstojnost.
Večer zpestřil průřez módou v průběhu staletí připravený studenty prvního ročníku. Mezi publikem jednoznačně zvítězily půvabné studentky, převlečené v cárech kožešin, představující ženy v pravěku.
Po pečlivé dvouměsíční přípravě předvedla sekunda náročný aerobic na hudbu Backstreet boys.
Líbezný zvuk příčné flétny A. Skalické vnesl do pořadu vážnější tón.
V režii J. Kubíka a J. Falty se jeviště změnilo ve skvělou klipovou grotesku na Gottovu píseň Biene Maja. V ochranných přilbách a s nebývalým temperamentem studenti 10. třídy parodovali vypulírovaná televizní vystoupení.
Temná hudba Pink Floyd ovládlo taneční vystoupení 2. ročníku. V režii L. Carrascové část tanečníků představovala zeď a skupina sólistů ztvárnila boj jedince se smrtí, v němž člověk podlehne.
Vícehlasý zpěv skupiny Spirit Rose znamenal skutečný vrchol večera. Pod vedením a za spoluúčasti profesorky B. Smolkové zpívali L. Pfefrlová, J. Perníková, J. Lombart, J. Havelka a kytarista T. Mrkvan. Nádherné vokály, někdy pětihlas, zpěv a cappella vynikly ve spirituálech a ve vícehlasých renesančních písních.
Školní akademie v Městském divadle byla velmi úspěšná. Věříme, že se bude opakovat i v příštích letech.
Zdeněk Duffek
Stejně jako v minulých letech studenti našeho gymnázia pracovali na projektech organizace I*EARN. Program I*EARN (International Education And Research Network) je mezinárodní organizace, jejímž hlavním cílem je podpora používání moderních informačních a komunikačních technologií, zejména Internetu, ve výuce na základních a středních školách.
Studenti od jara 2000 pracují na mezinárodním projektu „My Town Is Your Town“ a letos vyhlásili projekt Hrady a zámky a projekt Piškvorky.
Dále se studenti některých tříd zapojili do českých projektů a do mezinárodních projektů vytvořených v České republice (např. Anglické křížovky, Komunikace).
V průběhu letošního školního roku se studenti a učitelé zapojení do projektů programu I*EARN zúčastnili několika českých i mezinárodních setkání pořádaných v České republice i v zahraničí:
červen 2000 – Maďarsko – Baja - kemp
červenec 2000 – Čína – Peking - mezinárodní celosvětová konference I*EARN
září 2000 – Maďarsko – Gyöngyös – mezinárodní setkání k projektu „My Town Is Your Town“
říjen 2000 – Slovensko – Tatry - kemp
listopad 2000 – Praha - valná hromada OS I*EARN
duben 2001 – Třebíč – národní setkání učitelů a studentů
OS I*EARN darovalo gymnáziu jednoroční multilicenci softwaru Baltík od firmy SGP Informatika a předplatné časopisu PC World. Také sponzorovalo výše uvedené projekty a účast našich zástupců na setkáních.
RNDr. Stanislav Waldauf
Jako každoročně i v letošním školním roce proběhla na naší škole přehlídka středoškolské odborné činnosti. Po pečlivém výběru, provedeném ze seminárních prací studentů maturitních ročníků, bylo k postupu do oblastního kola vybráno celkem pět prací: dvě z oboru historie – Šárky Poláčkové, popisující vznik a vývoj Frymburka od středověku do dnešní doby, a Zuzany Čepelákové, která se ve své práci pokoušela systematicky sepsat pohnuté osudy jednoho ze členů PTP, dále práce Veroniky Klímové, zaznamenávající vznik a vývoj Československé církve husitské v Českých Budějovicích, a Jany Kubelkové, věnující se dnes tolik diskutované otázce začleňování Romů do majoritní společnosti a jejich zvycích, a konečně práce Radka Novotného z fyziky na téma pohybu těles v gravitačním poli, přičemž tato práce byla pojata jako počítačový výukový program pro střední školy.
Oblastní kolo SOČ proběhlo 16. 5. 2001 v Českých Budějovicích a o tom, že naši studenti pokračují tak jako v minulých letech v úspěšné reprezentaci naší školy, svědčí fakt, že Veronika Klímová a Radek Novotný zvítězili ve svých oborech. Děkujeme jím tímto za výbornou reprezentaci a přejeme, aby stejně úspěšně obstáli i v nadcházejících životních zkouškách – přijímacích pohovorech na vysoké školy.
Martina Tomešková