Jana Cipínová, ředitelka
Vážení přátelé,
předkládáme Vám výroční zprávu Gymnázia v Českém Krumlově za školní rok 2001/2002. Gymnázium v Českém Krumlově má od tohoto školního roku 15 tříd a stabilizovaný a plně kvalifikovaný pedagogický sbor. Všichni pedagogové školy a domova mládeže usilovali o to, aby vzdělání poskytované naší školou bylo co nejkvalitnější.
Vedle povinných předmětů podle učebních plánů pro gymnázia měli studenti nadále možnost vybírat z široké nabídky volitelných předmětů a z nabídky dalších aktivit. Studenti si tak sami profilují své studijní, případně profesní zaměření a nesou vlastní odpovědnost za svoji volbu (v maturitním ročníku v rozsahu 10 hodin). Dobré podmínky pro výchovu, vzdělání, stravování ve školní jídelně a ubytování v domově mládeže zabezpečuje kolektiv správních zaměstnanců.
V letošním roce byla výuka doplněna o celou řadu aktivit vycházejících z možností, které vytváří sami pedagogové, nebo jejichž podnětem je dění v městě Český Krumlov, případně spolupráce s partnerskými školami. Pedagogové školy pracovali se studenty na některých projektech a pro příští 3 roky připravili projekt SOKRATES s názvem "Proměny krajiny". Tento projekt by se měl realizovat ve spolupráci s partnerskými školami v Norsku, Rakousku a ve Španělsku. O tom a o všem dalším v naší škole podáváme informace v této výroční zprávě.
Zveme Vás proto k přečtení výroční zprávy za rok 2001/2002. Snažili jsme se zaznamenat vše podstatné, co se během tohoto školního roku událo, jakých výsledků naši studenti dosáhli nebo co mělo vliv na budoucí rozvoj školy. Kromě zákonem předepsaných údajů doplňujeme tuto zprávu vždy o příspěvek osobnosti, která má nějaký vztah k naší škole - letos je to absolvent českokrumlovského gymnázia PhDr. Jan Polívka - a dále o přílohy, které zpracovali učitelé nebo studenti. Věříme, že tato výroční zpráva je dobrým zdrojem informací pro odbornou i zainteresovanou veřejnost.
Nejspíš jste si také všimli, že většina národů mívá tendenci výrazně zkreslovat a vylepšovat vlastní dějiny, nezřídka na úkor druhých. Velmoci jsou přesvědčeny, že jejich způsob chápání světa je jediný možný a správný a hodlají jej prosazovat třeba zbraní v ruce v podstatě kdekoliv, tím spíše tam, kde si myslí, že se jedná o jejich zájmové teritorium. Spojené státy se považují za vzor demokracie, i když jejich anamnéza má k demokracii v řadě aspektů daleko. Dějiny USA začínají genocidou Indiánů a zahnáním zbytku do rezervací. Otcové zakladatelé formulují ovšem demokratickou ústavu, Indiánů se však netýká. Není to jen minulost. I nyní se rozčilují, že by mohl zasedat permanentní soudní dvůr, který by měl právo soudit ty, kteří se proviní proti lidským právům (a to jen s nynější platností). Imperialismus Ruska a SSSR je stále ještě ne dost známá a zdůrazňovaná kapitola. Komunistický humanismus se projevoval gulagy a vyhlazovací válkou v Čečensku, která si nezadá s ukrutnostmi nacistických armád. Pochopitelně se hovoří o válce proti terorismu. Svět ovšem zavírá oči, protože velmoc, byť bývalá, může všechno.
Zkreslování dějin však můžeme vidět i u menších národů a ovšem také u nás. Francouzi jsou hrdi na Napoleona, který zapříčinil smrt miliónů pro větší slávu Francie, Italové jsou hrdi na Garibaldiho, svého sjednotitele, původním povoláním sicilského banditu. A tak můžeme pokračovat skoro do nekonečna. Ale jistě je vhodné poohlédnout se po svém vlastním písečku. Z dob dávno minulých vidíme, že valného vděku se u nás dočkal celkem málokdo: první skutečný Evropan, sv. Vojtěch, byl doslova z Čech vyštván, sv. Václav rovnou zavražděn. Zato Žižka se dočkal velké glorifikace, ač ukrutnosti, které prováděl, byly až neskutečné. Ale i pokud se na tuto postavu budeme dívat jen zcela pragmaticky, musíme konstatovat, že po husitských válkách se z prosperující a významné země stala zem válkou rozvrácená a zničená. Pokud se podíváte do dějepisů sousedních zemí, nejsou v nich o Žižkovi zrovna potěšitelné zmínky (snad kromě vojevůdcovského umění, které bylo jistě nesporné). Donedávna se hovořilo o době po Bílé hoře jako o době temna a není zase tak dlouho, kdy se přichází na to, že tak zase temno nebylo (baroko nejen jako oficiální sloh, ale později formuje ráz naší krajiny v nespočetných kapličkách, křížích, božích mukách, v lidovém baroku a slovesnosti, v kultu sv. Jana Nepomuckého, který se stává symbolem češství, které pěstují a jehož se zastávají jezuité). Lidový císař Josef II. Byl ve skutečnosti tvrdým germanizátorem a není patrně náhodou, že nacionalisticky smýšlející německé kruhy v 19. století stavěly ve velkém jeho pomníky ve všech městech, kde bylo povícero Němců, mimo jiné i v Krumlově, ale i v docela malých obcích. Koncem Rakouska-Uherska se nežilo vůbec špatně.
Ale dost o minulosti. Zkreslujeme historii i nedávno minulou. Není tak dávno co jsem viděl shodou okolností v televizi dva válečné týdeníky. V jednom z nich se konala velká manifestace mohutně hajlujících lidí, což mne nechalo v klidu do doby, kdy jsem se dozvěděl, že se konala na Václavském náměstí v Praze. Lid projevoval nadšení skutečně veliké, řekl bych, že ještě o dost větší než o povinných manifestacích na prvního máje, které jsem už zažil osobně. V obou obdobích režimy vraždily, v obou režimech vládla nenávistná totalita. A umělci, svědomí národa? V období heydrichiády (to byl ten druhý týdeník) podepisovali přísahu věrnosti Říši a vyslechli plamenný projev loajality. V době podepisování tzv. Anticharty se umělci sešli k repríze: opět bylo velké podepisování a Karel Gott pronesl jeden z nejservilnějších projevů, které jsem slyšel. Od té doby mám nauzeu, jakmile ho vidím nebo slyším. V této souvislosti je zajímavá historie studentů: v letech třicetileté války, 1848, 1939, 1948, 1968 i 1989 to byli oni, kteří se nebáli vystoupit.
Budiž mi dovolena ještě malá poznámka o prezidentu Benešovi.
Nedokážu pochopit jeho kult ani zcela nesmyslný návrh, by sněmovna přijala usnesení, že se zasloužil o stát. pokud by chtěla přijmout usnesení, že se zasloužil o sovětský stát, pak bych docela souhlasil. Skutečnost je totiž taková, že zvolen prezidentem republiky po abdikaci nebyl, ale tvrdil, že k abdikaci byl donucen násilím. Fakt ovšem je, že prezident Hácha zvolen násilím určitě nebyl. Beneš nicméně vydával dekrety, jmenoval vládu atd., ač podle platné ústavy prezidentem nebyl. Prozatímní národní shromáždění pak prohlásilo dekrety za zákony (shromáždění nebylo ovšem zvoleno). Prezident Beneš se rozhodující měrou podílel na socializaci země a orientaci na SSSR podpisem smlouvy se Stalinem v roce 1943. Mimochodem se stejným Stalinem, který byl známý jako tvrdý diktátor, mimo jiné si přivlastnivší východní část Polska (po válce pak Polsko obdrželo jako kompenzaci východní území Německa s městy Gdaňsk, Vratislav atd.) Beneš tvrdil, že je demokrat, byl v praxi příznivcem konečných řešení: se Sovětským svazem na věčné časy, konečné řešení otázky Němců a Maďarů. Němci byli odsouzeni jako celek (princip kolektivní viny, ač jak známo první koncentrační tábory byly samozřejmě právě pro Němce), zabaven jim veškerý majetek, část povražděna a "odsunuta". Myslím, že odsunout lze věc, například skříň, ale ne člověka, i když ho označím páskou a písmenem N (= Němec, jak podobné židovské hvězdě). Člověka lze pouze vyhnat nebo vysídlit. Co se ovšem stalo, nelze bohužel vzít zpátky. Slušní lidé se však omlouvají. Ti méně slušní si hrají na nacionalistickou nebo třeba proticírkevní notu; nezbývá než doufat, že se jedná jen o hodně opožděnou pubertu (viz současná Evropa, kam chceme patřit).
Co tím vším chtěl básník říct? Myslím si, že mladí lidé měli a mají odvahu k pravdě, proto jsem chtěl na několik aspektů historické pravdy poukázat. Pravda sice vítězí jen občas, častěji "naše" subjektivní pravda, ale skutečná objektivní pravda osvobozuje. Tím, že se ji snažíme poznávat, můžeme pomoci vytvářet budoucnost, ve které bude méně šancí pro darebáky a manipulátory všeho druhu.
Jsou ovšem škody, které se napravují jen těžko nebo vůbec ne: z velké části našeho příhraničí, které se postupně stávalo kulturní krajinou úsilím mnoha generací, se stala pustina. Nejprve nastoupily RG (Revoluční gardy, zvané Rabovací gardy, ne výjimečně bývalí kolaboranti), pak zpravidla ti, kteří ke krajině a tvrdé práci neměli vztah. Následovalo vysídlení a železná opona. Vyhnaní Němci si nesměli vzít nic, co by mělo jen trochu cenu. Mám stále v paměti malý domek s jednou místností, kde na plotně ještě zůstal malý otlučený hrneček, občas slyším autentická vyprávění o bezpráví a krutosti, v kterých není nenávist. Jen hořkost z poznání, co může jeden člověk udělat druhému. Škody jsou ovšem i v tom, že jsme se stali apolitickými. Ale už staří Řekové věděli, že člověk je zoon politikon. Chápu do určité míry pesimismus těch, kteří vidí, že dřívější zastánci komunismu využívají všech kontaktů a zastávají přísloví, že peníze nepáchnou (morálku neměli dříve, proč by ji měli mít teď), chápu pesimismus vyplývající z nepotrestatelnosti zločinců bývalého režimu. Je ostudné, když někdo, kdo je obviněn z mučení lidí, několikrát obrazně řečeno kýchne a nemůže být souzen.
Ale v pasivitě není a nikdy nebylo řešení. A politika je natolik špinavá, nakolik jsou špinaví ti, kteří ji dělají. My máme šanci si je svobodně zvolit. Nyní to chápeme jako samozřejmost, ale padesát let nebyla. Možná je zle, ale může být hůř. Nebo také lépe. Zase jednou záleží v našich dějinách na nás.