Poslední cesta zavedla naše studenty do Rovereta


 

         Na cestu jsme se v neděli 19. 4. vydali prozřetelně už brzy ráno. Někdo si broukal, že v nohách má už tisíc mil, jiný zas, že i cesta může být cíl, další tvrdil, že tou cestou, tím směrem má už se dát, každopádně všechny nás čekala téměř desetihodinová cesta do Itálie. Podle map.cz jsme měli být na místě už kolem třetí hodiny odpoledne, ale zdržely nás cestou četné WC pauzy.

 

        Když jsme konečně všichni zkoordinovali naše potřeby a pochopili, že opravdu nemůžeme stavět na každé pumpě, cesta se rozběhla jako po másle, a tak jsme se už po páté hodině odpolední mohli přivítat s našimi italskými partnery. Přivítání bylo opravdu nesmírně srdečné, každý jsme si odchytili svého Itala a vydali se s ním na cestu k našemu dočasnému domovu.

 

         V pondělí ráno nás přivítala paní zástupkyně, potom jsme si prohlédli školu a přilehlý areál. Naši partneři pro nás připravili také prohlídku města a provedli nás po nejzajímavějších místech v Roveretu. „Pokud bychom neposlouchali, co naši Italové říkají, měli bychom problém poznat, jestli mluví ještě italsky, nebo už německy, italský akcent je zkrátka nezaměnitelný,“ usmíval se Kája. Nemyslel to nijak škodolibě, poznámka se netýkala jazykových znalostí našich partnerů, ale toho, že italština je opravdu velmi výrazný, ale nádherný a zvučný jazyk.   

 

      V době první světové války vedla okolím Rovereta hranice mezi italskou a rakouskou válečnou zónou. Byly zde svedeny líté boje, bojovalo a padlo zde mnoho vojáků také z Čech, přičemž italské rodiny byly přesunuty do Čech a na Moravu. Celé odpoledne jsme zasvětili památce těch, kteří zde bojovali, navštívili jsme Muzeum de la Guerra a vyšplhali se k Friedensglocke postavené na počest všem, kteří tehdy položili svůj život.

 

      V úterý jsme se hned ráno vypravili do Melindy- do třídírny a balírny největšího pěstitele jablek v Itálii. I u nás můžeme zakoupit jablka od tohoto sdružení sadařů. V Melindě jsme ochutnali nejen vynikající jablka a mošt, ale i speciálně pro nás upečený štrúdl podle místní receptury.

Po obědě jsme přejeli k jezeru Garda, kde jsme navštívili Limonaiu, tříúrovňovou pěstírnu citrusů. Garda byla pro většinu z nás místem naprostého uvolnění a dokonalé harmonie, jen Honza Vokoun zde trpěl jako ten biblický Jób. „Miluji cyklistiku, a i když jsem ve správnou dobu na správném místě, protože se tady jede zrovna Giro di Trento, nemám kvůli nabitému programu šanci vidět ani jednoho jezdce, a to jsou zde takové hvězdy jako tým Sky fly v čele s Leopoldem Königem,“ naříkal srdceryvně. 

Ve středu jsme se vyšplhali i s naším autobusem vysoko do hor. Konečnou stanicí byla pevnost z první světové války Gschwent, kde bojoval také prapraděda paní učitelky Šulistové. Pevnost se nachází ve výšce 1500 metrů, severní svahy byly pořád  ještě  sněhově bílé, paní průvodkyně nám říkala, že v době lítých válečných bojů byla pevnost zasypána až pěti metry sněhu!

Čtvrtek už tak dobrodružný nebyl, spíš jsme otestovali naši pozornost a odolnost. Dopoledne jsme se zúčastnili přednášky na téma Rómové a Sintiové v Roveretu, odpoledne jsme odjeli do Trenta, kde jsme navštívili parlament a poslechli si přednášku o historii provincie Trentino.  Poté nás autobus zavezl k hale volejbalového klubu Trentino volley. Bohužel jsme neměli štěstí, abychom se trefili do termínu zápasu, ale naši partneři alespoň zařídili, že jsme mohli být přítomni na tréninku hvězd nejlepšího týmu nejslavnější volejbalové ligy na světě. I to byl nevšední zážitek. Večer jsme byli s našimi partnery na společné večeři v pizzerii, pizza byla výborná, atmosféra úžasná, ze všeho nejzajímavější bylo pozorovat naše Italy v akci! Jsou nesmírně temperamentní a živí. "Chvílemi jsem si připadala jako v opičím ráji, " smála se Katka Korbašová, " tolik rámusu nevyprodukují ani naši Wild sticks."

Pátek patřil k vrcholům  celého pobytu. Vyrazili jsme do Verony, prohlédli si římský amfiteátr a divadlo, kostely a i další památky tohoto krásného historického města, které je stejně jako Krumlov zapsané na listině památek UNESCO. Téměř jsme se poprali o sochu Julie v Casa di Julietta, každý jsme chtěli mít na památku fotografii s krásnou a nešťastnou Julií. Nedaleko odtud je i dům Romeův, ale není bohužel přístupný veřejnosti. Osud krásné Julie je zřejmě zajímavější i pro Veronské. Celý den jsme se těšili také na rozlučkovou párty, kterou pro nás naši partneři připravili na poslední večer.

V sobotu ráno jsme se naposled sešli na školním dvoře u našeho autobusu. Loučení bylo smutné. "Nejradši bych tady zůstala, ani se mi nechce domů," posteskla si Anežka Průchová, které Itálie během našeho týdne přirostla opravdu k srdci. Jenže čas je neúprosný, a tak jsme se museli chtě nechtě nalodit. Cestou jsme se ještě zastavili v Trentu a prohlédli si katedrálu i starý hrad, ještě jednu zastávku jsme pak udělali v Innsbrucku, kde jsme se vyšplhali na městskou věž hned vedle nejznámější místní pamětihodnosti Goldenes Dachl. Potom už jsme vyrazili domů, poučeni cestou sem jsme omezili zastávky na minimum, koukali na filmy a už se těšili na pořádnou porci knedla- vepřa- zela od maminky.

 

fotografie


Zpět na seznam článků ...

Autor: Šulistová Ilona | 1264 přečtení | 03. 05. 2015

Informační e-mailVytisknout článek
Starý email
Office 365
Kalendář
<<  Prosinec  >>
PoÚtStČtSoNe
       1
2 3 4 5 6 7 8
9 10 11 12 13 14 15
16 17 18 19 20 21 22
23 24 25 26 27 28 29
30 31      
Redakční systém
Login:
Heslo:

Generováno systémem phpRS