S hudebkou za prožitky aneb Česká filharmonie triumfovala a my byli u toho

S ,,hudebkáři‘‘ 1. ročníku, kvinty a 3.S jsme se 23. března vydali do Prahy. Neustále propagované evropanství by bylo bez základního pocitu vlastenectví jen prázdnou slupkou. Navštívili jsme Národní divadlo, abych studentům ukázala, o jak silné kulturní kořeny se mohou opřít.


Málokdo si uvědomuje, že hnacím motorem našeho jednání jsou city, nikoli logické myšlení. Umění a kultura naplňuje naše životy emocionálně. K artificiální neboli vážné hudbě hledám se svými studenty cestu často obtížně. Proto je na setkání s vážnou hudbou poměrně dlouho a systematicky připravuji.


Večer nás čekal koncert České filharmonie. Mozartova Symfonie B, Straussovy Čtyři poslední písně a Dvořákova 8. symfonie. Ta posluchače doslova nabila energií. Po posledním akordu celé Rudolfinum stálo a tleskalo. Jak řekla Pavla Mikešová: ,,Byl to úžasný, dojemný, fascinující zážitek. Ale naprosto nejlepší byla 8. symfonie Antonína Dvořáka. Na toho Mozart ani Strauss nestačili.‘‘


A dovolte ještě pohled očima studenta Kryštofa Křivky:


,,Myslel jsem si, že Praha je jen hlavní město s mnoha lidmi a velkou rozlohou, ale za dva dny jsem stihl na Prahu změnit názor. Je to zcela jinak. Praha je město, kde se na každém rohu nachází alespoň jedna zajímavá historická budova. V Národním divadle mě fascinoval velký lustr vážící více než jednu tunu. Ze střechy Národního divadla mě uchvátil výhled na Pražský hrad. Odpoledne jsme vyrazili k Pražskému hradu na vyhlídku, najednou jsem měl Prahu jako na dlani, bylo to úžasné. Když jsem seděl v sále Rudolfina, cítil jsem se, jako bych byl na nějaké vyšší úrovni. Po koncertu jsme seděli v ponuré jídelně kláštera a povídali jsme si s panem profesorem Macasem a paní profesorkou Kodýmovou o paranormálních jevech. Kamarádky byly tak vystrašené, že začaly brečet. I já jsem se chvílemi třásl strachem a pak jsem nemohl usnout. Asi ve tři hodiny ráno jsem konečně zavřel oči. Druhý den jsem se probudil do slunečného rána. Po snídani jsme si ještě stihli prohlédnout Loretu. Bylo to něco famózního. V každém rohu stály malé kapličky s modlitební lavicí, v uličkách se krčily zpovědnice. Paní profesorka Kodýmová nám zazpívala árii z Handelovy opery. Všichni lidé se zvědavě ohlíželi. A ta akustika? Nedá se to slovy popsat. Myslím si, že dva dny jsou na Prahu málo. Ale i tak to bylo super.‘‘



fotografie


Zpět na seznam článků ...

Autor: Kodýmová Šárka | 655 přečtení | 30. 03. 2017

Informační e-mailVytisknout článek
Starý email
Office 365
Kalendář
<<  Září  >>
PoÚtStČtSoNe
       1
2 3 4 5 6 7 8
9 10 11 12 13 14 15
16 17 18 19 20 21 22
23 24 25 26 27 28 29
30       
Redakční systém
Login:
Heslo:

Generováno systémem phpRS